BLOG 1.8.2017 PŘESTĚHOVÁN NA: ABITOFJITT.BLOGSPOT.COM !

Článek s důvody a vysvětlením najdete ZDE.

Únor 2010

Top Gear - Bugatti Veyron vs plane

25. února 2010 v 18:19 | Jíťa |  Zajímavůstky
BUGATTI VEYRON vs. PLANE (Cessna 182)
Jeden z nejlepších závodů (podle mého názoru), který kdy byl za éry britského Top Gearu natočen. Jde zde o to, kdo se dřív dostane z Itálie do Londýna - jestli Jeremy Clarkson s Bugatti, nebo Richard Hammond a James May v letadle jménem Cessna 182... :-)


Silvestr 2009

19. února 2010 v 16:50 | Jíťa |  Focení - Všehochuť
Po menší přestávnce fotočlánků (nechala jsem se totiž unést "zázrakem" vkládání videí z YouTube a přidala něco do rubrik Top Gear a Divokej Bill) se vracím s ohlédnutím na Silvestr 2009. Těšila jsem se na půlnoc, foťák připravenej, ale počasí si postavilo hlavu a seslalo na naše městečko mlhu - takže z původně zamíšleného fotografova ráje se stala téměř snaha o přežití :o) Moc se toho vybrat ke zveřejnění nedalo... Jsou to prostě výřezy z různých fotek - tak co jim říkáte?
Jíťa :o)
P.S.: Poslechněte si Poslední batalion, skvělá písnička! :o)


DB - Poslední Batalion

18. února 2010 v 10:08 | Jíťa |  ČR + SR muzika
Jedna moc hezká nová písnička od Billů k poslechu... :o)

A tak nás unáší bárka na řece Styx,
v tahu je morálka, už nevěříme v nic.
Poslední zlaťáky schovaný na ráno,
to protože Cháron chce pořád víc.

A tak nás unáší bárka na řece Styx,
zmizela i Polárka a neni vidět nic.
Zástupy vojáků v hrobě se obrací,
to poslední batalion domů se vrací.

A pak tě vidim ve větru,
sukněma točící,
jak vybíháš na balkón a vítáš mě plačící.
Vítáš mě v rozpacích tak jako zombího,
nemůžeš uvěřit, že mě vidíš živýho.

Tak tancujem ve větru, sukněma točící
a vybíháš na balkón, vítáš mě plačící.
Vítáš mě v rozpacích, tak jako zombího,
že jsem ještě naživu a domů se vracím.

A tak nás unáší bárka na řece Styx,
v tahu je morálka, už nevěříme v nic.
Zástupy vojáků v hrobě se obrací,
to poslední batalion domů se vrací.

Na na na ná ná…
Poslední batalion
domů se vrací…

Na starý nádraží příjezd dobytčáku,
nalejvej panáky.
Jedeme z předpeklí, co vztáhlo pařáty,
my jediný utekli hrobníkům z lopaty.


Top Gear - Aston Martin DB9 - race to Monte Carlo

13. února 2010 v 19:26 | Jíťa |  Zajímavůstky
RACE TO MONTE CARLO BETWEEN A TRAIN AND ASTON MARTIN DB9

Lesk a bída zlatého prachu I.

6. února 2010 v 11:30 | Jíťa |  Gold
LESK A BÍDA ZLATÉHO PRACHU I.
Říká se, že kdo do svých dýchacích cest nasaje středomořský vzduch prosycený těžkou vůní pryskyřice a slaného moře, už se toho nikdy nezbaví. Ale ten, kdo jen jedinkrát spatří zalesknutí zlaté šupinky - byť milimetr velké - je ztracen jednou provždy, ač si to třeba nechce přiznat. Najednou je člověku jedno, že ho příšerně bolí věčně ohnutá záda, že má ruce mokré do půli paží a že mu do holínek (pokud ovšem nějaké vlastní) teče ledová voda. Myslí se upíná na obsah pánve plné šutrů, písku a snad… i zlata. Prosí, aby právě v tomhle nabrání objevil valoun jako dětská hlava. Nemyslí na sebe. Nemyslí na únavu či problémy. Nemyslí na nic, kromě… toho kovu.
Zlato, nám dobře známé jako d-prvek vyskytující se ve skupině mědi má hustotu zhruba 19,3 kg/m3, patří tedy například spolu s olovem k nejtěžším prvkům v přírodě se vyskytujícím. Těží se buď kyanidovým způsobem pomocí NaCN (ne, toto není přednáška z chemie J) nebo metodou těžší, namáhavější, ale mnohem více zajímavější a svým způsobem napínavější - rýžováním, čili šlichem.
Po tom, co se z pánve ve tvaru tupoúhlého trojúhelníku vyplaví písek, hlína a lehké kameny, zbudou na dně v lepším případě dvě věci: šupiny blacksandu ("černý písek", těžký, magnetický) a mikro, mini, normál nebo maxi částečky zlata. V případě horším tam nenajdete nic. Toť vše; postup zní jednoduše, ale je to dřina.
V našich krajích medem a strdím oplývajících tohoto kovu však bez těžké a nákladné technizace moc nenajdete. Známá naleziště jsou například v okolí Kutné Hory (kde jsou kromě zlatých hlavně stříbrné doly) nebo Kašperských hor. Z říčních nalezišť jmenujme kupříkladu Otavu a ještě… no, to vám neřeknu, my současní prospektoři si své claimy (původně vykolíkované a přesně stanovené území na řece, kde pouze mohl zlatokop hledat; v případě, že ho to omrzelo, mohl svůj claim i prodat - někteří lidé se tak zbavili území, ze kterého jeho příští majitel vytěžil zlato i za 20 tisíc dollarů, což byly tehdejší době velký prachy) hlídáme jako oči v hlavě.
Zlato… Ten kov hýbal, hýbe a určitě i bude hýbat světem. Doposud bylo matičce Zemi násilně vyrváno z náruče tolik zlata, že kdyby se slilo do jednoho čtverce, vešel by se pod Eiffelovu věž v Paříži. Říkáte si, že to teda moc není? Není. A právě proto je zlato tak vzácné, vedly se o něj boje s i beze zbraní; ti, kterým se na krku houpe masivní třpytící se řetěz ho buď to ukradli, koupili na tržnici od zaručeného zlatníka nebo jsou nechutně bohatí; a taky právě proto vyvolávala od nejstarších dob zpráva o sebemenším nálezu žlutého kovu takový rozruch, šílenství a někdy i bezmyšlenkovité chování.
Právě jednou takovou zprávou "o hromadách zlata na Bonanze a Klondiku" začala kdysi největší zlatá horečka v dějinách lidské existence. Jistě, před tím se něco podobného dělo v Kalifornii, jenže tohle… Napsalo se mnoho článků a knih, nafilmovalo se hodně filmů a dokumentů, ale to, co se tenkrát skutečně na nám tak vzdáleném americkém severu odehrávalo, si dnes už těžko kdo dokáže představit.

"Měl jsem 35 centů v kapse, když jsem vstoupil na půdu Aljašky. A neměl jsem ani to, když jsem ji opouštěl."
…ale o tom až příště

Inspirace:
Pierre Berton - Zlatá horečka
mé valstní zkušenosti :o)