BLOG 1.8.2017 PŘESTĚHOVÁN NA: ABITOFJITT.BLOGSPOT.COM !

Článek s důvody a vysvětlením najdete ZDE.

Terezín 16. 5. 2010 - tryzna

23. května 2010 v 13:30 | Jíťa |  ČR + SR
TEREZÍN 16. 5. 2010 - TRYZNA

4:10 - CRRRR!!! Panenko skákavá, co je to za zvuk? Proč tak brzo? A proč v neděli? Jo aha, vždyť já dneska jednu do Terezína, Lidic a Lán. Tak rychle vstávat, najíst se, teple oblíct, polknout kynedril a razíme...
Ano, vážení a milí, byla jsem jednou z 10 ,,odvážných" holek z naší školy, které se, vedené neméně odvážnou paní profesorkou, vydaly vstříc koncentračnímu táboru Terezín, kde se konala tryzna - čili uctění památky všech, kteří zde za 2. světové války trpěli a přišli o život. Cesta trvala asi 3,5 hodiny, takže jsem se cestou ještě trošku vychrupla, i když - v autobuse plném výrostků z 9. tříd základních škol to byl docela výkon. :o)
VELKÁ PEVNOST TEREZÍN. Čili v podstatě docela normální město, až na to, že je celé geometricky souměrné, budovy jsou téměř na chlup stejné, pár malých travnatých plácků se stromy, všude jen cihly, beton, oprýskaná omítka. Člověk by se tady - myslím- snadno zamotal, protože uličky jsou totožné, jedna jako druhá, za chvíli nevíte, kde jste. Padla na mě zde taková podivně tíživá nálada - zřejmě předzvěst toho, co ten den později následovalo. Pamatuju si na myšlenku, která mně prolétla hlavou: ,,V noci by se tady fotil underground jedna radost..."
Nejdřív jsme navštívili židovské muzeum, kde se nachází expozice všeho možného, co se k židům vztahuje - obrázky, osobní věci, hudba, replika místnosti v koncentráku, statistiky, úryvky z deníků a dopisů. Poslední zmíněné věci byly asi nejemotivnější - čtete a čtete, a najednou vás napadne, že člověk, který tohle napsal, možná zažil strašná muka a válku nepřežil.

,,Zítra pro nás přijede transport. Pořád si říkám, že třeba nepřijede, že na nás zapomenou, ale přesto dobře vím, že se tak nestane."
,,Včera přišli Němci, museli jsme jim pomáhat se zbraněmi."

Poté jsme se přesunuli o kousek dál do MALÉ PEVNOSTI TEREZÍN - do koncentračního tábora. Už při příchodu mě mrazilo v zádech a ohromeně jsem civěla: pole plné pomníků, uprostřed prostý vysoký dřevěný kříž s trnovou korunou a vzadu židovská hvězda. Víte, mnohokrát jsem ono místo viděla v televizi (většinou ohledně krádeží tabulek se jmény), ale nikdy mě nenapadlo, že těch pomníčků je tam taková spousta.
Terezín
Tryzna. Nebe bylo zatažené, foukal studený vítr. Lidé se shromáždili na kamenných terasách kolem. Začala hrát vojenská kapela a v dálce vyšli první politici a významní lidé doprovázení vojáky nesoucími věnce. Delegace se vždy zastavila, položila věnec u památníku u kříže a kolem pole hrobů odešla na vyvýšené pódium. Následovalo několik proslovů, křesťanská a židovká modlitba, česká hymna a sbor zazpíval známou část z Veriho opery Nabucco - Sbor Židů.
Židovská modlitba

sbor
Z politiků jsem zde viděla např. pana Sobotku, Nečase, Pecinu, Schwarzenberga, Vondru, nebo premiéra Fishera (Mimochodem velmi sympatický člověk - neskrývá to, kým je, a přišel sem s bílou židovskou ,,čepičkou" na havě. Prostě sympaťák).
politici

Politici
Podělím se s vámi o jednu takovou malou fotopříhodu. Když začaly proslovy, přesunula jsem se do popřední, abych taky něco viděla a mohla si ty ,,slavný xichty" prohlídnout a vyfotit. Fotím, fotím, a pak se rozhlédnu kolem sebe: všichni zrcadlovky, objektivy jak děla, a já... Panasonic Lumix TZ3, 7.2 MPX, 10x zoom... :o) Připadala jsem si jak mravenečník mezi slonama... :-)

Následovala prohlídka samotné malé pevosti. Začátek mně ještě šoky v hlavě a veletoče v žaludku nedělal - prostě jen starší budovy s oprýskanou žlutooranžovou omítkou. V první místnosti paní provaděčka tvrdila, že sem bylo nacpáno asi 200 lidí. Po celé délce stěny tmavěhnědé třípatrové postele - k sobě zbitá prkna, dlouhý stůl a jakési ,,skříňky" bez dvířek. Poté místnůstka o cca 12 m2 (samotka), kam Němci nahnali skoro 60 lidí. Okno zabedněné, jediný přísup vzduchu byla malá škvíra. Lidi uvnitř nespali (kdyby to udělali, zemřeli by na udušení) a proto pořád chodili v kruhu. Mnoho z nich to nepřežilo. Následovaly tmavé cely. To bylo všechno ještě ,,dobrý".
malá pevnost Terezín
Terezin
Němci tenkrát zavírali nejenom Židy, ale i politiky a lidi, kreří jim nebyli nějkakým způsoben sympatičtí - třeba proto, že poslouchali zahraniční rozhlas. Sebrali všechny - muže, ženy, děti.
Ti lidé dostávali ráno asi 200g krajíc chleba s něčím, co připomínalo kafe a večer talíř, který prý obsahoval polívku - spíš to ale vypadalo jako voda z mytí nádobí.
Terezín
Když se gestapáci dozvěděli, že se do Terezína chstá delegace Červeného kříže, začaly se dít věci. Oprava několika ulic ve velké pevnosti, kudy měla delegace projet. Změny potkaly i koncentrák: jenom kvůli této akci byla vybudována umývárna - kromadné sprchy a umyvadla. Děti secvičily divadlo na oblbnutí Červeného kříže. Potom byly všechny zabity, protože se staly nepohodlnými svědky německého počínání.
Ale ta umyvadla... Bože... Když to tak vezmu, nejsou vlastně nijak děsivá nebo odpudivá. Jenže mě se z nich začal zvedat žaludek. Představila jsem si ty vyhublé chudáky, kterým bylo na chvilku dovoleno umýt si ruce a opláchnout obličej ledovou vodou po celodenní težké dřině, týrání a ponižování. A bylo mi... strašně.
umyvadla
Prošli jsme 500m chodbou, což je jen malá část 27km labyrintu chodeb vinoucího se celou Malou pevností. Všude tma, jen tu a tam záblesk světla buď z úzké střílny nebo ze zabudované zářivky. Odtud jsem přišli k místu v příkopu mezi opevněním, kde se stříleli vězni. Poté přišla na řadu novější část pevnosti. Bíle natřené budovy, jedna za druhou. Dlouhé tak 15-20m, široké zhruba 7-8m. V dobách toho největšího teroru zde bylo namačkáno až 250 lidí. K dispozici měli jen jednoduché dřevěné 4-patrové postele z pryčen. Na noc se prý všechno utěsnilo, aby tam proudilo jen minimum vzduchu. Vzduch, který lidé vydechovali, se srážel na studeném stropě a v podobě vodních kapek padal na podlahu, kde se tak do rána vytvořila vrstva vody cca 20 čísel vysoká.
postele
Tímto skončila naše prohlídka Terezína. Ještě jsem se prošla mezi památníčky před pevností a pomalým loudavým krokem se došourala k autobusu. V hlavě zmatek, hrůzu, zděšení, nesmírnou úctu a soucit k lidem, kteří zde zakoušeli ta nejhorší muka. A taky větu:
,,Já prostě nechápu, jak někdo může popírat holocaust..."

Asi hodinku jsme se kodrcali po asfaltu a vyloupli se přímo v LIDICÍCH. Tu Němci 10. 6. 1942 do základů vypálili, muže zavraždili na dvoře jednoho ze statků, ženy odvlekli do Terezína a děti... Ty pochytali, zavřeli do ,,speciálně upravených" aut, zapnuli motory a děti se udusily výfukovými plyny...
V Lidicích to vypadá jako v rozlehlém, klidném parku. Vysoké krásné stromy, tráva, klid a mír. Jenže uprostřed té vší krásy jsou vidět základy zničených domů, hromadný hrob lidických mužů, kříže a památník na ona nešťastná dítka od Marie Uchytilové:
Lidice - děti - Uchytilová
Hromadný hrob:
Lidice - hrob
Památník Lidice:
Lidice
Čekala nás nyní už jen jedna zastávka: ZÁMEK LÁNY - sídlo prezidenta ČR. Co k tomu říct? Z míst, kde člověka mrazí, jsme se jako mávnutím kouzelného proutku dostali do nádherné zahrady, kde se vítr lehce proháněl mezi větvemi a listím stromů, kde svítilo slunko a bylo hezky...
Lány
Lány - park
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Caddy Caddy | Web | 24. května 2010 v 9:38 | Reagovat

V Terezíně jsem taky byla a působilo to tam hrozně depresivně :-( Když si člověk uvědomí, že to všechno se dělo doopravdy... Je to strašný :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama