BLOG 1.8.2017 PŘESTĚHOVÁN NA: ABITOFJITT.BLOGSPOT.COM !

Článek s důvody a vysvětlením najdete ZDE.

Leden 2011

Život maturanta 13... prázdno...

28. ledna 2011 v 19:12 | Jíťa |  Život maturanta
Přemýšlení... To je nebezpečná činnost. Velice nebezpečná. Zvlášť v situacích, kdy se máte soustředit, dávat bacha a své soukromé věci a zájmy zatlačit do pozadí. Zní to možná pitomě, ale právě toto je nyní můj největší problém.
Připadá mně, že jsem dnes byla ve škole přítomná pouze fyzicky, zatímco si má mysl lítala kdesi daleko a za žádnou cenu se nechtěla vrátit do vyhřáté třídy a zajímat se například termochemickými rovnicemi, Franzem Kafkou nebo první fází druhé světové války. Jen o matice se uráčila a dovolila mi se alespoň trošku koncentrovat na integrály (v podstatě jsou to opačné operace k derivacím, pokud víte, co myslím...). A potom zase fííí... a odletěla do jiných krajů a zanechala mě samotnou s ledovými prsty a svírajícím se žaludkem.

Víte, poslední dobou mívám před usnutím zvláštní pocit. U mě v pokoji seallarmedarjakoby zhmotní několik postav - lidí, se kterými se v současnosti hodně vídám a také lidí, kteří jsou pro mě důležití. Jeden si sedne na křeslo, druhý obsadí židli u okna, jiný se nenuceně opře o skříň, další si sedne ke mě na postel. Bezeslova si povídáme o triviálních věcech a pak se ,,řeč" stočí na život. Na můj život. Náhle všichni přítomní mlčí a čekají. Ale na co? Na otázku? Na odpověď? Na pravdu? Na lež? Na zaváhání? Na chybu? Kdepak. Čekají na něco mnohem horšího a bolestnějšího. Na to, co mně kdesi uvnitř řeže na tisíce kousků. Na rozhodnutí. 

Ano, rozhodnutí, můj stašák číslo jedna. Numero uno. Pokud chcete vědět, o čem se mám rozhodnout, zde je odpověď: o vysoké škole.
Mylsela jsem, že už jsem si to všechno rozmyslela a nic už se mnou nezahýbe. Ale teď, poslední měsíc do podání většiny přihlášek se můj plán začíná sypat jako hrad z písku na který až příliš dlouho svítilo sluníčko. Znělo to jednuduše: VUT, MUNI a UPOL. Tečka. Ale nezávisle na sobě mně 3 lidé, kteří se navzájem vůbec neznají, položili jednu a tu samou otázku: ,,A co Praha?" Před měsícem bych prostě zavrtěla hlavou a přešla to. Jenže - vím, je to blbost - slovo PRAHA mně v hlavě straší čím dál tím víc. Den ode dne o ní přemýšlím s větší intenzitou. Přitom tuhle variantu celou dobu odmítám...
Jenže, když se na věc podíváte z pozice nestranníka, vypadá to jednoduše: ČVUT i UK by mě vzaly bez přijímaček na průměr z matiky a to přímo na obor, o který mám zájem. Takže se to zdá být tou nejjednodušší cestou, jak se stát vysokoškolákem. Jenže... Praha je město hezké, ale vždycky, když v ní jsem si říkám, že bych tam studovat nechtěla. Mám z ní takový divný pocit. S Brnem to mám naopak - jako člověk jistým množsvím jihomoravských genů mě to tam prostě táhne; to město se mi líbí, co vám budu zapírat.  

Rozhodnutí... Vím, že proti těm, která budu muset v životě učinit je tohle tím menším. Vždyť vlastně ani tak o moc nejde. Nebo ano? Každopádně začínám mírně pozměňovat plány a jistotu jménem UP Olomouc zřejmě nahradím jistotou jménem UK Praha. Ještě je trochu času, ještě mám chvíli na přemýšlení... Na tu nebezpečnou činnost.
Tak mě napadá: potřebovala bych nestranníka, někoho, kdo by mně celou situaci ukázal zvrchu. Ale takový asi nikde není...

Minule jsem slibovala, že budu psát velseleji, co? Omlouvám se... Nějak mi to nejde... :-(
Mějte se moc hezky! :o)
Jíťa
P.S.: Co říkáte ikonce bogu s tučňákem? ;-)

hory
  

Peter Bjorn - Young Folks

22. ledna 2011 v 18:20 | Jíťa |  Zahraniční muzika
Young folks... Stačí, abych slyšela zapískání melodie a hned mi v hlavě naskočí název téhle písničky. Písničky, ke které se váže jedna chvíle. Tenkrát, asi před rokem, jsem s kamarádem seděli v pokoji, nezávazně jsme se bavili o nejrůznějších tématech, muziku nevyjímaje. A tu najednou nadhodil: ,,Pokčkej, něco ti pustím..." Hádáte správně - byla to tahle skladba. ,,Mně se to strašně líbí. Víš, jak tam pískaj, je to takový pohodový..." vyjádřil své pocity. Ano, kamaráde, měl jsi pravdu, vyzařuje z ní klid, pohoda i troška uličnické veselosti.
Ale ještě něco mně připomíná - tu chvíli, kdy jsme jen tak seděli v teple, pili čaj a bavili se. Chvíli, kdy i čas zvolnil svoje tempo (tak se mi to teď ve vzpomínkách jeví). Chvíli, kdy jsme k sobě měli tak trochu blíž. Chvíli, kdy jsme prostě byli jen dva mladí človíčkové, kterým život připadá fajn...
Nevím, kamaráde, jestli si tyhle řádky někdy přečteš. Chtěla bych ti jen poděkovat, že jsi mi tehdy Young Folks pustil...




Peter Bjorn - Young folks MP3 (klikněte pravým a dejte Uložit jako)

If i told you things i did before
told you how i used to be
would you go along with someone like me
if you knew my story word for word
had all of my history
would you go along with someone like me

i did before and had my share
it didn't lead nowhere
i would go along with someone like you
it doesn't matter what you did
who you were hanging with
we could stick around and see this night through

and we don't care about the young folks
talkin' 'bout the young style
and we don't care about the old folks
talkin' 'bout the old style too
and we don't care about their own faults
talkin' 'bout our own style
all we care 'bout is talking
talking only me and you

usually when things has gone this far
people tend to disappear
no one will surprise me unless you do

i can tell there's something goin' on
hours seems to disappear
everyone is leaving i'm still with you

it doesn't matter what we do
where we are going too
we can stick around and see this night through

and we don't care about the young folks
talkin' 'bout the young style
and we don't care about the old folks
talkin' 'bout the old style too
and we don't care about their own faults
talkin' 'bout our own style
all we care 'bout is talking
talking only me and you

and we don't care about the young folks
talkin' 'bout the young style
and we don't care about the old folks
talkin' 'bout the old style too
and we don't care about their own faults
talkin' 'bout our own style
all we care 'bout is talking
talking only me and you
talking only me and you

talking only me and you
talking only me and you

Život maturanta 12... vivat tenisky :-)

16. ledna 2011 v 11:03 | Jíťa |  Život maturanta
Tenisky... Nosím je celý život a celý život taky říkám, že jsou k nezaplacení. Po pátku 14. ledna to mohu jen a jen potvrdit. Tenhle typ bot miluju.
Asi si ťukáte na čelo, proč tady teď plácám o teniskách, co? :-) Věřte ale, že povídání o maturitním plese se ani líp začít nedá,
žlutá růže
protože jsem celou tu dobu toužila odvléct nějakého kluka, praštiti ho do hlavy, sundat mu pohodlné lakýrky a jít to rozjet na parket. :-) Ne, že bych neměla svoje elegantní černé lodičky rozchozené, ale jak se ples chýlil ke svému neodvratnému konci, čím dál tím víc se hlásily moje unavené nožky...
Ale teď už hezky po pořádku. Poté, co jsem se nechala od kadeřnice a mamky trošku zkultivovat, jsme nasedli do auta a vydali se vstříc kulturnímu domu, kde jsme se převlíkli do šatů a kluci do obleků a šli jsme zkoušet nástup, zhasínání světel, hudbu... Nezdálo se to, ale 2.5 hodiny utekly jako voda, a už tu bylo zahájení plesu. ,,Dovolte, abychom vás přivítali na..." Bla bla bla, zatím co lidé v sále poslouchali úvodní uvítací slova moderátorů, my stáli před vchodem na parket a třásli se nervozitou, dodávali si odvahy, ujišťovali se, že tam vůbec nikdo není, a hecovali se, že to přece dáme :-) A pak to začlo, kluci vyběhli, holky za nima, salsa, backstreet boys, twist, barevný svítící tyčky po tmě a na konci parodie na zvedačku z Hříšného tance v podání mých dvou neodolatlených kolegů ;-) Lidi řvali smíchy, tleskali, prostě úspěch. nervozita opadla. \načež se přistoupilo k šerpování a házení peněz na šerpované studenty. Nechala jsem si k tomu zahrát Adiemus od Enyi, musím se přiznat, že lepší skladbu jsem si snad ani memohla vybrat! Jak to zadunělo... :-) Pak jsme se odebrali na pódium, byly proslovy, přiťukávání skleničkami, šerpy nám padaly z ramen... Následovalo sbírání drobáků, tanec s profesory a rodiči, dvě vystoupení profesionálních tanečníků a volná zábava vyplněná tancem, poslechem hudby a tombolou.
Když jsem se včera ráno vzbudila, bylo mi na nic. Smutno, prázdno. A přitom jsem se tam potkala s limi, na které jsem se moc těšila, zatancovala si, pokecala, neslítla ze schodů... Nevím. Když si tak přehrávám v hlavě průběh plesu, nemůžu přijít na to, co tam bylo vyloženě špatného - všechno přece sedlo! Ale tak mi potom řekněte, proč se cítím tak divně, když byl můj první ples pěknej?! Ach jo... asi se nechávám moc unášet melancholií a sentimentem. Nebo jsem už na zábavy a ples stará a měla bych to přenechat mladším. A nebo si jen namlovám, že tam bylo něco špatně? Kdo ví. Asi to už navždy zůstane zavřené za dveřmi kulturního domu...
,,Do you know, what´s worth fighting for..." Green day se mi linou z repráků a ospalé sluníčko nakukuje to pokoje. Jo jo, už končí bezstarostná léta a začíná období tvrdé práce. Jdu se učit a makat. Musím to zvládnout. Musím to všem natřít. Musím jim ukázat, že nepatřím do starýho železa. Musím. Chci.
Nevím, zdy si tenhle článek přečte někdo, kdo na tom plese byl. Každopádně bych ale chtěla poděkovat všem, kteří tam byli a dobře se bavili, protože to byl účel - vytvořit příjemnou atmosféru. Chci taky říct, že jsem strašně ráda zase viděla některé mé kolegy a kamarády, se kterými se moc nevídám, že jsme si pokecali a zablbli na parketu. Díky.
A díky taky vám, co jste tenhle článek dočetli do konce a neusnuli u něj. |Slibuju, že příště uř budu zase psát zábavněji - teď mi to nějak nejde, a nemůžu, nebo spíš ani nechci říct proč. Ale vězte, že se mi ples líbil a že jsem si ho užila! :-)
Mějte se moc hezky!
Jíťa :-)

Život maturanta 11... ach ten ples...

7. ledna 2011 v 18:42 | Jíťa |  Život maturanta
(Backstreetboys - Everybody)

Ne, přátelé, jestli čekáte, že si na následujícéch řádcích budu vylévat zlost, žal a světabol, tak se parádně pletete! Já mám totiž poměrně velký důvod k radosti - a kdyby jen jeden :-)
Jak už nadpis napovídá, řeč bude o maturplese. Kdo mé články čtete, tak asi víte, že z něj mám spíš hrůzu a raději bych se někam zašila (či spíše jela obhlédnout rajón na VUT - FIT má totiž zrovna 14. ledgoldpannerna otevřené dveře, to je k vzteku!). Ale - POZOR - já se začínám těšit! :-) Vážně! Momentálně nás nejvíc zaměstnává vytvoření nástupu na scénu, ale pomaloučku polehoučku se ta naše sestava začíná formovat, kluci sestříhali dost dobré skladby, choreografie je nenáročná a vcelku dobře zapamatovatelná... Co víc si přát? Jen si to teď ještě musím všechno zkusit doma v šatech a podpatkách (čili v plné polní), abych pak moc necivěla.
Musím říct, že mě to trdlování v tělocvičně baví. Ano, mě, kterou by normálně na nějakou zábavu nebo snad ples nedostal nikdo ani tunou TNT, mě, která by si radši nazula holínky, odjela na Otavu a rejžovala, mě, kterou poměrně dost štve, že kvůli téhle akci neuvidí TopGear a nepodívá se na VUT FIT a nepřečte další kousek z Terryho Pratchetta, mě - introverta! - to baví! Tak tomu se říká paradox, pánové...

A až budu mít v šatech tajný kapsy, tak to mě to teprv chytne! ;-) (Vysvětlení - nesnáším kabelky a přesto si u sebe potřebuju nechat mobil a peníze. Jak na to, řeknete si. Jednoduše - moje chytré šaty totiž umožňují nenápadné všití 2 kapes na místa, kde by je nikdo nehledal :o) Ha ;) )

Že mluvím o tom rejžování - poslední dobou mučím všechny dokola větou: ,,Pojeď do Kestřan!" či ,,Pojeď se mnou na potok (kde mám tajný claim)" nebo ,,Herňajs, japak asi na Otavě..." ,,Já chci do Kestřan!!" ,,Šla bych vrtět pánví... (zlatokopeckou)" nebo prostě jen zoufalým výkřikem abstinujícícho zlatokopa: ,,Ketřany!!! Zlato!!!" :o) Lidi, jak já bych se tam ráda vrátila mezi ty zarostlé chlapy, rázné ženštiny, muziku, pivo (ehm...), tvrze, čápy, zámek, louku, pole, nádherné západy slunce nad ToiToikama, a hlavně... Vrátila bych se za tou úžasnou femme fatale - Otavou. Jenže to se mi splní nejdřív o prázdninách - a jestli tam vůbec pojdem. Buď se zblázním z matury a skončím v Bohnicích, nebo bude blbý léto, a nebo pojedm úplně někam jinam. Nesmím se ale nechat ovlivňovat takovými myšlenkami, že, a zatnout zuby a makat! Doufám, že budu mít po matuře a přijímačkách dost času, abych mohla několikrát vyrazit na můj potok a potrénovat - a pak klubu ČKZ vytřu zrak (tedy... spíš oni mě. Buďme realisti.).

No a tím se dostáváme k onomu druhému důvodu k rodosti - když jsem kotrolovala komentáře, nemohla jsem si nevšimnout, že u předešlého článku (ŽM10) něco přibylo. A to mě, pánové, dostalo. Přišla jsem o dech, oči mně vylítly půl metru před hlavu, ztuhla jsem jak Windowsy a pokoušely se o mě všechny choroby světa. Jestli si vzpomínáte, psala jsem tam mj. o cestopisech S bráchou na Aljašce, o tom, jak jsem ráda, že jsem konečně viděla všechny díly a objasnila tak můj vztah ke goldpanningu a severským končinám. No, svět se díky internetu mnohonásobně scvrkl a tak se právě u tohole článku objevil komentář pana Kusbacha... :-) Proti tomu bledne poměrně dobře napsaná písemka z Ch, nástup i úspěšné shánění sponzorů - cituji sama sebe: ,,Ty v...!" (tečky označují blíže nespecifikované domácí zvíře s rohy) :D Chci jen říct, že mi to udělalo velkou radost, protože mě vůbec nenapadlo, že by si ten článek mohl přečíst zrovna jeden z hlavních aktérů. Moc vám děkuju za komentář, návštěvu a vaši práci - inspirovala mě k mnohému a ukázala mi spoustu věcí! :-)
Teď si tak říkám, že bych se asi měla o tom mém 3. životě někdy trošku celistvěji rozepsat, co? Nebjojte, šak já se časem odhodlám :-)

Mějte se moc krásně, užívejte víkend, sníh a zase někdy přijďte :-)
Vaše Jíťa :o)
S bráchou na Aljašce 3