Po včerejší návštěvě Sagrady Familie by se zdálo, že už nás nemá co v Barceloně překvapit, ohromit nebo okouzlit, ovšem opak byl pravdou, jak vám hodlám v tomto pokračování španělského cestování vyprávět.
Snídali jsme opět tradičně během chůze na metro koupí karamelovo-oříškového motance v zastrčené milé pekárně kousíček od hostelu. A protože jsme už byli moudřejší než včera, kdy nás trochu zaskočila situace se vstupenkami, měli jsme tenhle den lépe naplánovaný.
Úkolem číslo jedna bylo dopravit se barcelonskou metrovou změtí na zastávku Vallcarca na cca severozápadě města, neztratit se mezi úzkými uličkami a najít vchod do parku nesoucí název Park Güell. Park se nachází docela vysoko nad městem, sem tam je mezi domky hezký výhled, a taktéž je tam pro Barcelonu dosti netypické ticho a klídek - jako byste se najednou ocitli úplně jinde.
Park je dílem Antoni Gaudího (jako je ostatně i La Sagrada Familia) a jeho počátky začínají v roce 1900. Měl se stát klidným místem s několika domy, trhem a zahradami, ale kupodivu se původní plán nepovedlo dodržet - všeobecný zájem o tuto lokalitu se moc nedostavi a tak v parku nyní najdete "pouze" asi 5 domů (obchůdky, muzea, galerie...), tržiště a pak samosebou - jsme přeci v parku - nepřeberné množství kytek, stromů, keřů a palem.
